POLSKO

                          "japonskou metodou"

     Je středa 7.5.2003. Tento týden vrcholí mistrovství světa v hokeji, ale já mám v plánu už delší dobu využít díky svátkům prodlouženého květnového víkendu k cestě do Polska. Tentokrát trochu dál za hranice než jen pár kroků za čáru na Sněžce nebo do Pienin, kde jsem byl před pár roky projet se na plti po Dunajci a pokochat se pohledem na jeho prielom ze Sokolice. Plány mám smělé, ale času málo. Bude to tak trochu japonská turistika. Kdyby aspoň nebylo venku tak hezky. Hned by se mi snáz hledal důvod, proč zůstat v Čechách u sledování hokeje, což v naprosto antihokejové zemi, jakou Polsko zřejmě je, asi nebude možné. Ale venku je nádherně, takže i když naši vítězí nad jedním soupeřem za druhým, Polsko je nad jejich síly. Že mu ale byly důstojným soupeřem dokládá ten fakt, že jsem přeci jen kvůli jejich zápasu s Rusy posunul svůj předem plánovaný středeční odjezd z 15 hodin na pozdních 23:30.

    

Plť na Dunajci Sokolica - pohled shora na prielom Dunajca Tři koruny



Praha - Ústí nad Orlicí

     V 18:55 narychlo vhazuji poslední věci do batohu, abych chvíli po devatenácté hodině zasedl v plné polní v "tipáči" k plátnu. Ještě dostávám cestou od Pepy esemesku, že pro nás vybojoval dokonce dvě místa u stolu, takže skvělému hokejovému zážitku by teoreticky nemělo stát nic v cestě. Když pozvedám první pivo, hra už je v plném proudu. Góóól! Vedeme 1:0, zatím se mi cesta do Polska moc líbí, pivo teče proudem a naši Rusákům pomalu ani nepůjčí puk. Dobrým forčekingem napadáme jejich rozehrávku už v zárodku a to jim dělá evidentně problémy…"jo, dám si ještě jedno", přerušuji naši odbornou hokejovou debatu nad půllitry piva. Hokej končí naším vítězstvím 3:0, takže zbývá jen ještě něco pojíst, dát panáka na oslavu vítězství a hurá do terénu. Jen musím ještě nějak vykoumat, kde se budu dívat na finále, po dnešním výkonu nepochybuji o tom, že ho budeme hrát.

     

     Chvíli před půlnocí vyrážím z Hlaváku. Jsem v kupé sám a tak si zřejmě trochu zdřímnu. Náhle ale přichází dva snědí kluci a usazují se u mě. No co, stejně před druhou budu přestupovat, tak aspoň nezaspím. Dávám s nimi řeč a ptám se jich odkud jsou. Jsem velmi mile překvapen, když se dozvídám, že z Jemenu. Je to totiž jedna ze zemí, kam se také chystám. Když přichází průvodčí chce po Ahmedovi s Mohamadem doplatek za první třídu. Nemají však české peníze. Situaci, kterou jsem už na svých cestách také několikrát zažil, si teď mohu konečně vyzkoušet v opačné roli: ochotně se nabízím, že jim pomohu a potřebnou hotovost vyměním. Na oko zcela nezištně, ale ve skutečnosti samozřejmě s drobným ziskem - přesně tak, jak by to učinil jakkoliv Arab nezapomínaje přitom zdůraznit, že tak činí protože je můj friend. Netěší mě ani tak ten drobný zisk z této měnové operace jako spíš fakt, že mám příležitost jim to alespoň takto symbolicky oplatit. Zatím se mi cesta opravdu moc líbí. Ptám se na možnosti cestování po arabském poloostrově, na jejich názory ohledně vztahu mužů a žen u nich, na jejich názory ohledně islámu a velmi otevřeně s nimi o tom diskutuji. Oba jsou však i přesto, že evidentně jsou z bohatých rodin a mají tedy možnost vzdělání a rozhledu po světě, což jejich vrstevníkům chybí, ve svých odpovědích na mé nepříjemné otázky poměrně dost vyhýbaví. Ahmed je sice trošku liberálnější než Mohamed, přesto jsem ale čekal, že budou trošku více otevřenější, než lidé s nimiž jsem mluvil v jejich muslimském prostředí. I tak to byl ale fajn rozhovor. Naši vzájemnou výuku arabština a češtiny nakonec přerušil až příjezd do Ústí nad Orlicí, kde přestupuji. Kluci pokračují za nějakým jejich internetovým kámošem do Frýdku-Místku.

    


Ústí nad Orlicí - Wroclaw - Toruň - Malbork - Gdaňsk

     Při čekání na vlak jsem nucen poslouchat rozhovor nějaké skupinky rádoby intošů, a tak raději setrvávám delší čas na nádražních záchodcích, kam jsem byl mezitím nucen si odskočit, a bavím se čtením různých nápisů. Kdybyste někdo znal nějakou sociologickou studii zabývající se příčinami jejich vzniku, dejte mi vědět. No není třeba takový nápis: "Jsem dobrej v postely, ale na lásku jsem svině. Ty ale nejseš dobrá na nic, krávo!" kouzelný?

     Vlak je poloprázdný,a tak konečně sám v kupé usínám. Kromě vyrušení pasovou kontrolou jsem spal na měkkých polských sedačkách až do Wroclawi, kam jsme dorazili ráno kolem páté.

Wroclawská radnice Wroclawská radnice Wroclawská univerzita

     Dnešní den mám naplánován vskutku pekelně japonsky. Jediné čím se od turistů ze země vycházejícího slunce liším je, že nemám videokameru a šikmé oči. Z nádražní budovy vbíhám do liduprázdných ulic Vratislavi a neomylně mířím na rynek. Mám na prohlídku přesně hodinu a půl. Náměstí je opravdu docela hezké, hezčí než jsem čekal. Uprostřed stojí radnice o níž předem prozrazuji, že je asi nejhezčí ze všech které jsem pak následně v Polsku viděl. Kolem stojí poměrně vysoké historické domy s vysokými štíty jakoby ve tvaru zmrzliny. Není výjimkou, že ve štítu jsou ještě třeba i dvě podlaží. Dále pokračuji k řece Odře, jejíž ramena tu vytváří několik ostrovů. Na nebe se dere zářící kotouč slunce a mě napadá, že by to mohlo být zajímavé světlo ke zhotovení snímku radnice. Vracím se proto na náměstí. Jediné místo odkud by mi snímek nehyzdily reklamní slunečníky polských pivovarů je ale akorát obsazeno náklaďákem zásobujícím opodál stojící provozovnu nositele kultury univerzální stravy - jakéhosi Mc Donalda. Znechucen nastalou situací se poněkud impulzivně rozhoduji, že na této cestě nebudu ani foťák vytahovat z báglu. Čas odjezdu dalšího vlaku se nezadržitelně blížil a tak jsem se rozhodl dojet k vlaku tramvají. Pravděpodobnost, že v šest ráno budu kontrolován revizorem byla malá, to však neznamená, že taková situace nemůže nastat. Nastala! Naštěstí taktika přátelského pohovoru s oběma pány revizory společně s rozumně argumentovaným faktem, že by pokutu ze mě stejně nikdy nedostali, slavila úspěch.

     V 6:31 vyrážím expresem přes Poznaň do Inowroclawi, kde budu přesedat na panťák do Toruně. První průvodčí na moji volnou jízdenku po Polsku nic nenamítá, jeho vystřídavší kolega ale rezolutně trvá na tom, že na expres potřebuji příplatek. No co, nedal jsem vydělat dopravnímu podniku města Wroclawi, dám tedy vydělat Polskim kolejim panstwowim.

     V Toruni jsem trávil čas kolem poledního. Cestou od nádraží do Starego miasta jsem nejprve pozoroval obří loď , která pode mnou plula pod mostem na Wisle. Jeden remorkér ji táhnul a další ji tlačil. Wisla je tu už docela dost široká. Stare miasto je celkem hezké, ale bylo tu dost turistů. Je možné, že to bylo dáno tím, že Poláci měli v ten den také státní svátek. V ulicích bylo vidět maturanty, kteří v maskách vybírali peníze. Je nutno uznat, že naši maturanti jsou proti nim žabaři, kostýmy polských maturantů byly fakt profesionální. To co se u nás prodává pod názvem gyros, v Polsku se prodává pod názvem kebab. Jeden takový kebab jsem poobědval a byl fakt výtečný. Během oběda jsem si pokecal s nějakým dědou, který mi tvrdil, že byl s Čechy na nucených pracích a že češi a Poláci jsou bratři. Pak jsem si dal první točený Žywiec a pokračoval jsem zpět na nádraží, kde vyhrával jakýsi zpívající kytarista. Tihle pouliční hráči většinou za moc nestojí, ale tenhle se dal celkem poslouchat. Počasí bylo stále krásný, slunce svítilo a Polky začaly odhalovat svoje baltickou zimou vybělený těla. Nevím, jestli to bylo tou kombinací silně alkoholického Žywiece a sluníčka, ale musím říct, že na tom nejsou s krásou tak zle.

Toruňská radnice Toruň - dům Koperníka Toruň - Dwor Artusa Toruňská radnice

     Další mou zastávkou téhož dne měl být hrad Malbork. V polském jízdním řádu však byla chyba, takže jsem na hodinu zkejsnul na přestupu v díře jménem Ilawa. Chtěl jsem zkusit, zda nebudou PKS operativnější než PKP, ale nebyly, a tak jsem byl nucen čekat na vlak. Alespoň jsem měl příležitost ochutnat další značku polských piv.

     V pozdním odpoledni jsem dorazil do Malborku. Město je to divný jako Kladno, jezdí se sem kvůli cihlovému hradu, který je zapsán stejně jako Toruň na seznamu objektů chráněných Unescem. Bylo zřejmě už před zavíračkou, a tak se mi podařilo obměkčit strážce u vchodu do hradu, aby mě pustil zadarmo. Ušetřil jsem tak nemalý peníz, neboť vstupné bylo poměrné vysoké. Mohl jsem si proto pak dovolit i bonus za 4 zloté - výstup na nejvyšší věž s rozhledem do okolní placaté krajiny. Musím říct, že jsem čekal víc, než co jsem viděl, ale za zastávku to rozhodně stojí. Hodinka uběhla jako nic a já už stál zase na nádraží připraven plnit svůj do minuty detailní denní plán. Díky PKP ho nenarušilo ani žádné zpoždění vlaků.

Malbork - hrad

     V 17:55 jsem dorazil na Gdaňsk glowny. Nejzajímavější částí tohoto města je miasto glowne. Trasa od nádraží k přístavnímu kanálu je opravdu pěkná. Dal jsem si točenou lody a za zvuku kostelní zvonkohry jsem se pomalu blížil k vodě. Přišlo mi, že zdejší atmosféra není tak disneylandovská, i když je město nově opraveno. Prohlédl jsem si přístavní jeřáb ze 16.století a navštívil nějakou mši v jednom ze zdejších kostelů. Taky mě otravoval nějakej týpek, co chtěl prachy na piwo,a le když se dozvěděl, že jsem z Prahy nechal mě být, protože prý tu 2 roky žil a bydlel ve squatu na Ladronce. "Znáš to tam, ne?" "Jasně." Chvíli jsem se ještě poflakoval ulicemi a přemýšlel co dál. Původně jsem tu chtěl přespat, ale nakonec jsem se rozhodl, že nočním vlakem pojedu do Warszawy a ne až další den ráno. Ušetřím tak více času, který jsem měl podle plánu strávit s Jakubem a Lucií v Narwianském národním parku. Chtěl jsem se podívat i na pláž, ale rozhodnutí přišlo příliš pozdě, neboť jednak to bylo z města ještě dost daleko a jednak už se blížila tma. Přesto jsem tramvají projel část gdaňského předměstí.

Gdaňsk Gdaňsk

     Ve 22:00 jsem byl zpět v centru. Do odjezdu vlaku mi zbývalo ještě přes 3 hodiny. Chtěl jsem zajít někam na jídlo a na piwko, ale světe div se, v Gdaňsku se většina restaurací zavírá ve 22:00! Neuvěřitelné. Pokud jsem nechtěl jít na diskotéku v podniku "young and rich", zbýval už prakticky jen jeden či dva kluby, který mě ničím ani cenami neoslovily a KFC. Ani na nádraží nebyl otevřen nějaký stánek. Zkusil jsem tedy oslovit několik týpků, zda nemají nějaký tip na levnou gospodu či piwnici, leč marně. Šest zlotých za piwo v klubu se mi dávat nechtělo, to je skoro jak na Staromáku. Na druhou stranu je ale fakt, že pod 4 zlotý, jak jsem později zjistil, je točený piwo málokde. "Pališ?", oslovili mě dva evidentně napití týpci. "Nepalim", nepotěšil jsem je svou odpovědí. Nakonec mě ale tihle přiwožralí kluci v nouzi doporučili jednu wečerku. Něco jsem pojedl a na lavičce v parku pokračoval v testování místních, alespoň láhvových piw, jejichž ceny se pohybují mezi 2-3 zlotými. Vcelku přijatelná se zdála Tatra. Nedoporučuji však pít piwa s přívlastkem "mocne", která jsou naopak místní mládeží vyhledávána. Jakoby nestačilo, že ty "nemocne" či "malomocne" nebo jak to nazvat mají skoro 6% alkoholu. Bylo mi doporučeno pít piwo po americku, tj. v papírovém pytlíku, neboť popíjení piwa na ulici prý policie stíhá. Nevím, co vede Poláky k tomu, aby přebírali od Američanů i takovýhle pitomosti.

    


Gdaňsk - Warszawa - Krakow

     V 1:45 opouštím Gdaňsk. Ačkoliv vlak vyjížděl jen z Gdyni, byl už dost plný, a tak jsem se rozhodl připlatit si 1.třídu, v opačném případě bych se nevyspal. Ukázalo se to být dobrým tahem, neboť jsem cestoval naležato až do Warszawy.

     V šest jsem vystoupil na nádraží Warszawa centralna. Warszawa je podkopána vlakovým tunelem a uprostřed něj je právě toto podzemní nádraží. Vypadá to asi jako čtyři stanice metra vedle sebe. Když jsem se vykrtkoval, spatřil jsem poměrně ošklivé město s širokými bulváry a se zástavbou naprosto bez ladu a skladu, z níž čas od času vyčuhoval skleněný skoromrakodrap. Nad vším svrchu shlížela známá socialisticky realistická budova paláce kultury i nauki. V posledním mailu mi Jakub psal, že Warszawa ho mile překvapila. Mě prozatím tedy ne. Tak trochu jsem si ji takhle představoval. Vstup na terasu PKiN stojí údajně 21 zlotých a je otevřeno až od devíti, takže jsem sedl na tramvaj a vyrazil směr nowe miasto. Koupil jsem si snídani a vyrazil skrz něj na stare miasto. Praha to samozřejmě není, ale na to, že prý byla Warszawa za války srovnána se zemí je to opravdu pěkné. Protože bylo ráno, byl tu klid. Sedl jsem si na lavičku a koukal na Wislu. Esemeskou jsem kontaktoval Jakuba a dohodli jsem si sraz v 9:00 na rynku. Našli jsme se bez problémů.

Warszawa - Rynek Starego miasta Warszawa - jeden z varšavských mrakodrapů Warszawa - Barbican Warszawa - Palac kultury i nauky
Warszawa - panorama města

     Začalo pršet. Předpověď počasí ve varšavské obdobě našeho deníku Metro nedávala naději na zlepšení. V tomto počasí bychom si jízdu na lodi po řece Nerew nevychutnali. Rozhodli jsme se proto, protentokrát Nerew vynechat a jet rovnou do Krakova, který měly Jakub s Luckou v plánu. Jeli jsme autem, ale nutno uznat, že žádné terno to nebylo. Cesta z Warszawy do Krakova nám zabrala takřka celý den. Jet vlakem by bylo bývalo asi rychlejší a pohodlnější. Polské silnice za moc nestojí, mají vyjeté koleje a předjíždění je relativně nebezpečné, zvlášť při pátečním provozu. V Radomi, což je podle počtu obyvatel poměrně velké město, ale vypadá spíše jako přerostlá vesnice, jsme si dali zapiekanku (houska s houbami a rozpečeným sýrem) a já jsem testnul další piwko: Volt. Těsně před Krakovem jsme zastavili u docela zajímavého celodřevěného kostela, byl pěkný, nebyl ale tak starý jak se zdál. Konečně Krakow! Ještě projet centrem a budeme v naší předem rezervované ubytovně ve čtvrti Nowa Huta. (70 zlotých jednolůžák).

    


Krakow - Wieliczka - Krakow

     Krakow je taková menší Praha. Na večer jsme vyrazili na večeři do Starego miasta. Je hezké a taky dost turistické. Krakow prý Poláky znamená víc než Warszawa. Na náměstí stojí určitě za návštěvu kostel. Uprostřed náměstí je jakýsi historický obchoďák zevnitře tak trochu připomínající orientální bazar. Chtěli jsme ochutnat nějakou staropolskou kuchyni. Podle Lonely planeta jí měla být restaurace U babky Maliny. Ta však zavírá už ve 20:00. Nakonec jsme skončili v nějakém divadelním klubu a volba to byla myslím dobrá. Dali jsme si vynikající boršč a pirohy. A samozřejmě Žywiec. Na závěr dne dostávám neuvěřitelnou esemesku: Prohráváme s Kanadou 8:4. A není to vtip! I proto se nakonec rozhoduji, že v Krakowě přespím ještě jednu noc.

Krakow - rynek Krakow - hrad Wawel Krakow - sukiennice Krakow - nádvoří hradu Wawel Krakow Krakow - sukiennice

     V sobotu ráno vyrážíme za dva zloté do Wieliczky do solných dolů (studentský vstup 18 zlotých, normální snad 32 zlotých) . I ty jsou na seznamu Unesco. Nakonec trávíme pod zemí tři dlouhé hodiny. Asi nejzajímavější je kostel zbudovaný v hloubce kolem sta metrů komplet ze soli, ale zas až takový zázrak to také nebyl. Podle vyprávění Poldy jsem čekal víc. Pozdní oběd jsme dali U babči Maliny. Dal jsem si bigoš v chlebu - něco jako segedin. Jídlo super, jediná vada byla, že tam neprodávali piwo. Pak jsme si na náměstí poslechli pár písní jakéhosi donského kozáka s mnohastrunnou loutnou. Byl fakt dobrej. Hejnal (trubač) na krakovský věži právě odtroubil 17:00, když jsme se i my rozhodli, že si Krakow prohlédneme taky z výšky. Už s nohama pevně na zemi jsem si troufl ochutnat piwo se sokem (šťávou). Vypít se to dalo, nebylo to v tom naštěstí až tak moc cítit, ale radši si to už nikdy nedám.

Wieliczka - kaple v solných dolech 100 metrů pod zemí Wieliczka - vstup do solných dolů

     Další štací byla bývalá židovská čtvrť Kazimerz. Synagog jsme moc nenašli, prý jich má být sedm a židovský hřbitov za tratí byl zamčen. Přesto se nám tu líbilo. Čtvrť má charakter Libně či Žižkova a je tu spousta příjemných hospůdek. Po cestě zpět jsme šli kolem garáže s motokárami. Cena byla příznivá (15 zlotých za 8 minut), a tak jsme se projeli. Nikdy jsem v tom neseděl, ale moc se mi to líbilo. Pak už jsem si jen dal na zastávce tramvaje vynikající klobásku a piwko a jedničkou jsme jeli domů. Zítra se od Jakuba a Lucky oddělím a budu pokračovat domů. Odpadla mi jedna starost, nemusím se vázat na to, abych viděl finále. Ještě než jdu spát přijmu zprávu o tom, že nás Slováci vyklepli. Ještě že jsem nezůstal doma.

    


Krakow - Oswiecim - Ciesziyn - Český Těšín - Praha

     Je neděle ráno a já opouštím ubytovnu. Sedám na jedničku a jedu skouknout Wawel. Hrad mě tolik nenadchl, ale nebyl jsem vevnitř. Musel bych čekat do desíti. Pro ty, co by chtěli navštívit interiér zadarmo snad jen upozornění, prohlídky zdarma již nejsou v neděli jak uvádí Lonely planet, ale nově v pondělí. Prohlédl jsem si aspoň hradní katedrálu a vyrazil jsem na Dvorec glowny. Před hradem jsem ale začal potkávat lidi v krojích a vůbec něco se tu zkrátka chystalo, proto jsem se trochu zdržel. Bylo to procesí svatého Stanislava. Účast byla opravdu velká, Poláci jsou fakt dost pobožní, a to ve všech věkových kategoriích. Zaujali mě také organizátoři, kteří se vyznačovali tím, že měli kšiltovky v barvách Vatikánu. Když měli poradu vypadali v nich jako mechanici nějakého týmu formule jedna. Další organizátoři nesli na zádech ampliony s přijímači tak, aby každý slyšel bohoslužbu na Wawelu takříkajíc on line.

     Díky zdržení je už teď jasné, že domů nepojedu přes Paczkow, což má být město s nejzachovalejším opevněním v Polsku. Oswiecim (Auschwitz) ale stihnu, samozřejmě jak jinak než za hodinu. Z vnějšku vypadá koncentrační tábor asi tak jak vypadal tehdy, interiéry jednotlivých baráků jsou ale muzeem s fotkami a zde nalezenými předměty. Většinu z toho ale člověk už někdy někde viděl, takže důkladná prohlídka asi za to nestojí. Jen část jednoho baráku má interiér tak jak byl: třípatrové prkenné palandy stlané slámou. Tento pohled myslím stačí. Procházím zpět bránou s nápisem "Arbeit macht frei" a uháním směrem k nádraží. Odsud tři kilometry vzdálenou Brzezinku (Birkenau) vynechávám. Jakub s Lucií zde strávili tři hodiny a říkal mi, že to na něj dost zapůsobilo. Je fakt, že jsem tu potkal skupinu mládeže a leckteří z nich brečeli. Názory se liší, je na vás udělat si svůj.

Oswiecim - vstupní brána do koncentračního tábora Oswiecim Oswiecim

     S přestupem v Czechowicích-Dziedzicích, kde jsem si dal žurek (obdobu bramboračky) a v Zebrzydowicích dojíždím do Cieszyna. Zdejší rynek je také celkem pěkný, ale už není tak výstavní jako ve výše uvedených městech. Dávám si zdejší piwo Brackie, poslední v Polsku, projdu celnicí a jsem v české, méně výstavní části - Českém Těšíně. S jedním přestupem v Bohumíně, kde si spravuji po všech těch Okocimech, Warkach, Lechách, Žiwyecech, Tyskych a jim podobných chuť Ostravarem, se nakonec před půlnocí dostávám do Prahy. Polské Tatry, Bieszcziady, Bialowieski, Slowinski, Wigierski či Narwianski park narodowy si budou muset na moji návštěvu ještě nějaký čas počkat, stejně tak jako třeba plavební kanál s výtahy na loď z Elblalgu do Ostrody či město Zamosc. Vy si zatím můžete přečíst další cestopisy, které najdete tady. A pokud byste snad měli nějaký dotaz,jsem vám k dispozici zde.

Cieszynské náměstí Cieszynské náměstí